Lokalita 3

Nyní Vás zveme na prohlídku nejcennější části botanické zahrady, kterou bylo Beauforstké alpinum.

Samotná historie alpina se začala psát až po vzniku Československé republiky v roce 1918. K rozhodnutí vybudování sbírkové okrasné zahrady došlo za posledního trvale v Bečově žijícího majitele Judr. Jindřicha, 5. vévody z Beaufort-Spontin a jeho ženy Marie. Otcem Marie nebyl nikdo jiný než hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca, zakladatel průhonického parku a propagátor introdukce cizokrajných rostlin. Rodičovská příbuznost mezi hrabětem Silva Taroucou a Marií Beaufort-Spontini tak vedla k vzájemné spolupráci i na poli přírodovědném. Silva Tarouca byl ve svém průhonickém parku u řady taxonů prvním pěstitelem v Evropě a botanické zahrada v Bečově mu sloužila taktéž pro pokusy s introdukcí a zaváděním rostlin do evropských poměrů. Klimatické poměry v Bečově jsou od průhonických zcela odlišné a tak zejména mrazuvzdornost rostlin byla lépe zkoumána zde.

Majitel bečovského panství si přál vybudovat nejprve moderní zahradnický podnik se skleníky, zeleninovou zahradou, okrasnou a lesní školkou. Vybrán byl tedy údolní pozemek o velikosti 2,5 ha. Zadání se úspěšně zhostil vrchnostenský zahradník Jan Koditek. Už během provádění výstavby zahradnictví měl vévoda přání získat i sousední, hospodářsky nevyužívaný svah od Města, a celé dílo tak rozšířit právě o sbírkovou část. Po překonání mnoha lidských i byrokratických obtíží byl svah o velikosti 6 ha v letech 1922 až 1927 zakoupen a byla započata příprava projektů. Jan Koditek se netajil tím, že „když není jisté zda se stát bude starati o dílo jeho excelence Sylva – Tarouci, chci založiti takové alpinum, které co do velikosti a výčtu druhů předčí alpinum průhonické“.

Jan Koditek tak po celou dobu svého života utvářel skalnatou stráň a nivu řeky Teplé ve velkolepě pojaté alpinum a sbírkovou zahradu. Citlivě využil místního materiálu, upravil vodní režim pramenišť a s využitím rostlin docílil efektních kompozic (barevnou škálou opticky zvětšil a prosvětlil prostor, vytvořil tajemná zákoutí i triumfální pohledy). Rozvětvená síť cest byla lemována ucelenými kolekcemi rostlin různých světadílů. Rostlinná složka byla doplněna prvky drobné zahradní architektury (odpočívadla, altány, vyhlídky). Dodnes návštěvníka ohromí množství pozůstatků cest a ohraničených záhonových skupin. Zachovány jsou i kamenné kompozice. Preciznost provedených prací byla podepřena dokonalým informačním systémem u jednotlivých taxonů.

V letech 1925 – 1926 bylo přesunuto přes 7000 m3 materiálu, obnaženy skalní výchozy, z místních kamenů byly citlivě vystavěny cesty (celková délka cest 720m), terasy a sbírková oddělení. Kolem různě širokých cest (1,2m; 1,0m; 0,7m; 0,5m; šlapáky) vzniklo nejprve 36, později oddělení se slunečnými, pohostinnými a stinnými polohami.

K samotným výsadbám v alpinu bylo přistoupeno v roce 1927. Na začátek bylo osázeno 300 druhů, přičemž od každého druhu byly sázeny dva kusy. Každý rok byly další a další rostliny dosazovány, takže v roce 1931 již v zahradě rostlo 321 rostlinných rodů v 1005 druzích. Ve stejném roce pak vznikla ještě část zvaná „alpská louka“, kde bylo vysázeno dalších téměř 300 druhů. Započato bylo i s výsadbou mokřadních rostlin, přičemž byl pro ně tvořen speciálně míchaný substrát z rašeliníku, rašeliny a lesní hrabanky. Pro vápnomilné rostliny bylo přidáváno vápno, neboť základní surovinou všech substrátů byla zvětralá žula.

Staří zahradníci si museli poradit i s nepříznivými podmínkami lokality a byly nuceny k různým experimentům. Vzhledem k nepříznivým půdním podmínkám svahu i možnému mrazovému ohrožení tak byly některé zvláště cenné rostliny sázeny do nainstalovaných starých smrkových a jedlových pařezů, takže jak říkal zahradník Koditek „si zpravidla návštěvníci myslí, že tyto části byly vykáceny“. Tyto pařezy lépe držely vlhkost, tvořily stín a chránily před zimou a degradací nově navozeného substrátu. Po zetlení pařezů byly již rostliny silné a schopné samostatné existence.

Přestože se z počátku sázely pouze dva kusy od druhu, bylo již od roku 1929 možno od 300 druhů získat dobře klíčivé semeno a generativně namnožit rostliny. U řady druhů bylo pro následné osazování využíváno i vegetativní rozmnožování. Nové rostliny a semena byly brány z různých zahradnických podniků i sbírkových zahrad. Zakoupené rostliny byly nejprve jeden rok kultivovány v květináčích b zahradnictví a po dokonalém prokořenění bylo přistoupeno k výsadbě.

Vzhledem k tomu, že rostliny byly dále množeny a kultivovány, bylo již koncem roku 1932 připraveno přibližně 10.000 ks rostlin k prodeji. Vzhledem k věhlasu sbírky, tak byla díky prodeji rozmnožených rostlin možná alespoň částečná návratnost vložených investic a došlo též k zajištění financí na samotný provoz zahradnictví a tím zajištění soběstačnosti celého zařízení.

Nyní jděte kolem Mariiny studánky a vystoupejte do nejvyšší části alpina...